Tento cizí pojem by se dal označit jako odvětví homeopatie. Principy alternativní léčby se však liší, samotným homeopatikem je totiž preparát připravovaný z nemocných tkání, orgánů či z jejich sekretů. Metoda je to poměrně stará, využívá se ale dodnes.
Historie isopatie
Údajně již v 17. století byla úspěšně léčena tuberkulóza pomocí organických roztoků. Více se však tomuto způsobu léčby začala věnovat pozornost v polovině 19. století, kdy se objevovaly první experimenty s léčbou pomocí patologických preparátů. Constantine Hering byl německý lékař, který se zabýval studiem virů.
Psorinum, které bylo vytvořeno z tkáňového moku ze svrabových lézí, bylo prvním lékem, který Herring označil za nosodu. Samotný termín isopatie byl patrně poprvé použit veterinárním lékařem Wilhelmem Luxem. Ten začal svoje zvířata léčit homeopatií poté, co došel k názoru, že každá nakažlivá nemoc v sobě nese prostředky, kterými lze patologický stav vyléčit.
Co je to nosoda
Jedná se o dynamizovaný homeopatický lék vytvořený z organických látek nemocných. Nosody se dají dělit dle zdroje – isonody vznikají z tkáně jiných pacientů. Oproti tomu autonosody jsou vyrobeny pomocí patologických tkání téhož pacienta. Nosody jsou vysoce potencované, což znamená, že je zde velmi nízký obsah původní patologické látky. Pokud bychom pro zvýšení účinnosti chtěli vytvořit méně potencované homeopatikum, mohla by hrozit infekce. Dnes se nosody označují jako bioterapeutika.
Princip isopatie
Ačkoliv se může zdát zvláštní snaha léčit nemoc podáním „nemocných“ látek, tak podobný princip je aplikován například u vakcinace. Optimální nízké množství patogenů může příznivě působit v léčbě, zatímco příliš vysoká dávka bioterapeutika by napáchala více škody než užitku.
Ačkoliv je isopatie značně spjata s homeopatií, přesto se zde vyskytují markantní rozdíly. Vzhledem k tomu, že účinnost nebyla standardními metodami prokázána, záleží hlavně na zkušenostech s takovou léčbou a pozitivnímu přístupu, pokud se rozhodneme vyzkoušet alternativní medicínu.
